O mně

Ahoj,

jmenuji se Alena, jsem energická, komunikativní a ráda si jdu za svými sny – třeba právě tímto....

Ke psům mám blízko už od dětství. Už na základní škole jsem snila o tom, že budu studovat kynologii a jednou se věnovat výchově a výcviku psů. Tenkrát mi to sice nebylo umožněno, ale tenhle sen ve mně nikdy úplně nezmizel.

Mým prvním skutečným psím parťákem byl bernský salašnický pes Denny. Byl to pes, na kterého nikdy nezapomenu. Společně jsme si prošli úplnými začátky – bez zkušeností, bez vedení, metodou pokus–omyl. Udělala jsem spoustu chyb, ale právě díky němu jsem začala psy vnímat úplně jinak. Naučil mě trpělivosti, pochopení a tomu, že vztah mezi člověkem a psem není samozřejmost, ale něco, co se buduje.
Po devíti letech mě bohužel opustil kvůli vážné nemoci.

Postupem času, když jsem měla vlastní zázemí a rodinu, ve mně začal znovu sílit pocit, že mi po boku pes chybí. Vždycky jsem to měla nastavené tak, že pes je plnohodnotný parťák do života, na kterého se může člověk spolehnout. A tak jsem si časem splnila další sen.

Původně jsem zvažovala znovu bernského salašnického psa, ale nakonec mě oslovilo plemeno australský ovčák. A pak přišel ten moment – první fotka a setkání s Beatrix. Našla jsem inzerát, projížděla fotky štěňat a naplánovala první nezávaznou návštěvu (i když už tehdy jsem vnitřně tušila, že pokud ji uvidím naživo, bude moje). Přijeli jsme do Kozárovic a bylo jasno. Už cestou domů jsem poslala zálohu, aby mi Beu někdo nevyfoukl.

Od prvních dní bylo vidět, že je výjimečná. Už jako štěně jsem s ní začala navštěvovat kynologický klub v Lukách nad Jihlavou, kde jsme společně objevovaly základy výcviku. Bea mě neustále překvapovala svou inteligencí, rychlostí učení i chutí pracovat. Často si nové věci osvojila téměř sama, bez potřeby každodenního drilu.

Po necelých dvou letech jsem kvůli těhotenství přestala na "cvičák" jezdit a na nějaký čas jsme výcvik i socializaci museli omezit. Přesto jsem ji vždy vedla především jako rodinného psa – parťačku do života, hlavně k dětem a do běžného fungování domácnosti. A právě v tom vyniká nejvíc.

Myšlenka na chov přišla nenápadně. Neplánovala jsem ji od začátku – chtěla jsem "jen" psa pro sebe. Ale jak Bea rostla, dávalo mi stále větší smysl zkusit jít o krok dál. Absolvovaly jsme všechna potřebná vyšetření, která dopadla výborně, a v tu chvíli jsem si řekla: proč to nezkusit.

Velkou oporou mi na této cestě byla kamarádka s dlouholetými zkušenostmi s chovem australských ovčáků. Pomohla mi zorientovat se v tom, co všechno chov obnáší, a ukázala mi směr. Bez ní bych dnes nebyla tam, kde jsem – a možná bych s chovem ani nikdy nezačala.

Štěňata u nás vyrůstají v běžném domácím prostředí, v kontaktu s lidmi, dětmi i každodenním ruchem, aby byla co nejlépe připravená do svých nových domovů.
Záleží mi na tom, kam štěňata odcházejí. Hledám pro ně milující rodiny, kde budou právoplatnými členy, ne jen "doplňkem".
S novými majiteli zůstávám v kontaktu i nadále – sdílíme zkušenosti, radosti i starosti a věřím, že právě tohle vytváří komunitu, která má smysl.

Nyní navštěvujeme kynologický klub v nedaleké Záborné a těšíme se na další výzvy.

A kdo ví… možná si jednou splním i svůj dětský sen a kynologie se stane mou oficiální cestou.