O mně

Ahoj,

jmenuji se Alena, jsem energická, komunikativní a ráda si jdu za svými sny – třeba právě tímto....

Ke psům mám blízko už od dětství. Už na základní škole jsem snila o tom, že budu studovat kynologii a jednou se věnovat výchově a výcviku psů. Tenkrát mi to sice nebylo umožněno, ale tenhle sen ve mně nikdy úplně nezmizel – jen si tiše počkal a čeká na správný čas...

Mým prvním skutečným psím parťákem byl bernský salašnický pes Denny. Byl to pes, na kterého nikdy nezapomenu. Společně jsme si prošli úplnými začátky – bez zkušeností, bez vedení, metodou pokus–omyl. Udělala jsem spoustu chyb, ale právě díky němu jsem začala psy vnímat úplně jinak. Naučil mě trpělivosti, pochopení a tomu, že vztah mezi člověkem a psem není samozřejmost, ale něco, co se buduje.
Po devíti letech mě bohužel opustil kvůli vážné nemoci.

Postupem času, když jsem měla vlastní zázemí a rodinu, ve mně začal znovu sílit pocit, že mi po boku pes chybí. Vždycky jsem to měla nastavené tak, že "velký pes je prostě pes" – plnohodnotný parťák do života, na kterého se může člověk spolehnout. A tak jsem si časem splnila další sen.

Původně jsem zvažovala znovu bernského salašnického psa, ale nakonec mě oslovilo plemeno australský ovčák. A pak přišel ten moment – první fotka a setkání s Beatrix. Našla jsem inzerát, projížděla fotky štěňat a naplánovala první nezávaznou návštěvu (i když už tehdy jsem vnitřně tušila, že pokud ji uvidím naživo, bude moje). Přijeli jsme do Kozárovic a bylo jasno. Už cestou domů jsem poslala zálohu, aby mi Beu někdo nevyfoukl.

Od prvních dní bylo vidět, že je výjimečná. Už jako štěně jsem s ní začala navštěvovat kynologický klub v Lukách nad Jihlavou, kde jsme společně objevovaly základy výcviku. Bea mě neustále překvapovala svou inteligencí, rychlostí učení i chutí pracovat. Často si nové věci osvojila téměř sama, bez potřeby každodenního drilu.

Po necelých dvou letech jsem kvůli těhotenství přestala na "cvičák" jezdit a na nějaký čas jsme výcvik i socializaci museli omezit. Přesto jsem ji vždy vedla především jako rodinného psa – parťačku do života, hlavně k dětem a do běžného fungování domácnosti. A právě v tom vyniká nejvíc.

Myšlenka na chov přišla nenápadně. Neplánovala jsem ji od začátku – chtěla jsem "jen" psa pro sebe. Ale jak Bea rostla, dávalo mi stále větší smysl zkusit jít o krok dál. Absolvovaly jsme všechna potřebná vyšetření, která dopadla výborně, a v tu chvíli jsem si řekla: proč to nezkusit.

Velkou oporou mi na této cestě byla kamarádka s dlouholetými zkušenostmi s chovem australských ovčáků. Pomohla mi zorientovat se v tom, co všechno chov obnáší, a ukázala mi směr. Bez ní bych dnes nebyla tam, kde jsem – a možná bych s chovem ani nikdy nezačala.

Štěňata u nás vyrůstají v běžném domácím prostředí, v kontaktu s lidmi, dětmi i každodenním ruchem, aby byla co nejlépe připravená do svých nových domovů.
Záleží mi na tom, kam štěňata odcházejí. Hledám pro ně milující rodiny, kde budou právoplatnými členy, ne jen "doplňkem".
S novými majiteli zůstávám v kontaktu i nadále – sdílíme zkušenosti, radosti i starosti a věřím, že právě tohle vytváří komunitu, která má smysl.

Nyní navštěvujeme kynologický klub v nedaleké Záborné a těšíme se na další výzvy.

A kdo ví… možná si jednou splním i svůj dětský sen a kynologie se stane mou oficiální cestou.